Únor 2011

No laugh. No plans. No life.

18. února 2011 v 4:49 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.

Další probdělá noc. Další šálky zeleného čaje prokládané cigaretami. Další nesmyslné věty psané s akordy do notesu.
Raději celou noc prosedět sama s výčitkami, než se přes den dívat na tu spoušť, kterou za sebou nechávám všude, kudy projdu. Raději si namlouvat, že je všechno v pořádku, než přihlížet tomu, jak se mi život drolí mezi prsty. Raději žít ve lži, než čelit realitě.
Smutek utápím v alkoholu, kašlu na všechno co mi kdy přišlo důležité, nemám žádné vyhlídky do budoucna ani plány. Žiju jako netopýr-ve dne spím a v noci létám prázdnými ulicemi s hlavou plnou melancholických myšlenek. Jediné, co pro mě má v této chvíli smysl, je samota.
Všechno je mi tak hrozně cizí. Všechny hezké vzpomínky vybledly. Všichni, kterým jsem dřív bezmezně důvěřovala, se mi tak moc vzdálili. Nikdo z nich nechápe, že nehledám útěchu v planých slovech. Nerozumí tomu, že ty slzy teknoucí mi po tvářích nemají nic společného se sebelítostí. Pláču pro ně, protože zapomněli, že přátelství je důležitější než vlasatní cíle.

Chodím po důvěrně známém městě a ve výlohách obchodů vidím jen svůj odraz. V těch ulicích, kterými jsem dříve chodila s tlupami kamarádů, teď slýchám ozvěny našeho smíchu. Chtěla bych vejít do jednoho z těch obchodů, koupit si ho trochu a pak jít a rozdělit ho mezi ty, kteří se už smát zapomněli. Koupila bych tam pro sebe také jednu blaženou nevědomost a krutou realitu bych cestou vyhodila do popelnice. A mohla bych se smát s nimi. Všechno by bylo zase dobré, tak jako dřív...


Hořký čaj.

8. února 2011 v 0:59 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
Udělala jsem si zelený čaj, silný a hořký-právě takový, jaký je teď můj život. Otevřela jsem sešit z chemie a vší silou se soustředila na poznámky v něm napsané. Přes všechnu mou snahu jsem se však nezmohla na nic víc, než na čtení dvou prvních řádek pořát dokola. Zase si musím vylít srdce, abych mohla začít uvažovat. A proto musím napsat, že miluji a nenávidím.
Má láska i nenávist patří dvěma lidem, kteří jsou pro mě touhle dobou těmi nejdůležitějšími a zároveň strůjci všeho mého trápení. Jsou jimi má dlouholetá kamarádka, se kterou už čtyři roky sedím v jedné lavici a co se známe, válčíme bok po boku proti všem potížím,  a kluk, kterého už dobré tři roky, občas nevědomky, miluji.
Kdyby ta hloupá holka dokázala své vzbouřené hormony držet na uzdě nebo ten kluk nepodlehl jejímu svádění pokažde, když vypije dvě sklenky vína, mohla bych se teď s klidnou hlavou učit.
Ale kdyby tomu tak bylo, neměla bych o čem psát a to by mě také mrzelo, protože psaní je mou třetí láskou, ačkoliv to neví nikdo z mých blízkých.
Ačkoliv se nestalo prvně, že se ta kamarádka rozhodla zničit mi naděje, odpustím jí. Nemám v povaze dlouho se na někoho zlobit, i když by to možná pomohlo. Mlčky si protrpím to, co mi kdo protrpět dá, nechám si bez protestů utrhnout křídla a když mi znovu narostou, přijde někdo, kdo mě jich zase zbaví.  Další šálek hořkého čaje. Další důvod proč psát.