Leden 2011

Střípky.

26. ledna 2011 v 0:32 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
Stalo se, že se zamilovala, ale protože on měl přítelkyni, kterou byla shodou náhod její dlouholetá sokyně, která už jí zničila jeden vztah,muselo jí stačit přátelství.
On byl jako z jiného světa - realista a zároveň najivní snílek. Byl milý na každého za všech okolností a při tom, aniž by to věděl, dokázal jedinou větou ranit tak, jak to umí jenom revolver namířený na hrudník. Ale to co uměl nejlépe, bylo svítit, když praskly všechny žárovky v bytě a slunce vyhaslo. Ale byl to on, kdo nejdřív přišel a zhasnul.
Jeho přítelkyně se chovala k němu a zbytku mužského pokolení jako štěně - veselá, roztomilá, přítulná. Ale ce se dívek týkalo, už z dálky na ně plivala jed, jako to dělají kobry v pouštích, aby oslepily svou kořist.
A ona, ta nešťastně zamilovaná dívka, nebyla sice vzor všech ctností, nebyla dokonalá, ale měla charakter, měla své zásady a také srdce... Tedy mívala ho, než jí uteklo za ním a na půli cesty ho jeho krásná krutá přítelkyně bez milosti rozšlápla.
Potom už nic nebylo. Jenom prázdno, tma, ticho. Nechtěla slyšet o něm a o ní, o nich. Hledala útěchu a našla ji v alkoholu. Měla vědět dřív, že ten je zrádný a pomůže jen na krátkou chvíli, ale nevěděla a tak se stalo, že začala také zašlapávat srdce, která běhala kolem. Nechtěla, nebyla to ona. Jednal za ní alkohol a ona stála vedle a jenom se dívala, jako v divadle. Jako by ta bota drtící srdce jako skleněné ozdoby na stromeček vůbec nebyla její.
Když si uvědomila, co provedla, posbírala všechny střípky srdcí, které zadupala do země,  poslepovala je a doufala, že střípky jejího srdce také někdo najde a slepí...

Navždy v mé mysli, navždy v mém srdci.

6. ledna 2011 v 1:19 Tragické i komické osudy jedné slečny.
foto: Lenka Trubačová

Živě si vzpomínám na svou poslední vyjížďku na Mlýně. Seděla jsem v sedle na pohled maličko nedokonalého koně. Nakrátko střižená hříva, zacuchané žíně, z dlouho léčeného schvácení nezdravě vypadající kopyta, ne úplně zhojené strupy, které se jí udělaly každé léto vlivem alergie na mouchy. A přes to měla Verča vždycky své kouzlo. Každému jezdci by stačil jediný pohled do jejích krásných tmavých očí, aby jí dokázal důvěřovat, ačkoliv by věděl, že s její postavou typického chadnokrevníka by stačila jedna malá nejapnost z její strany a už by se nemusel zvednout ze země. Nikdo se jí nikdy nebál a ten kdo prvně řekl frázi: "věrný jako pes," neznal Verču, kdyby ano, řekl by: "věrný jako kůň."
Když se svým pomalým houpavým krokem rozešla, připadal si člověk trochu jak na lodi, ale pokud neměl ten dotyčný mořskou nemoc, muselo mu to být příjemné. Když se dala do klusu, napřed měl jezdec co dělat, aby se jí přizpůsobil, ale čím rychleji klusala, tím pohodlněji se sedělo. Ale kam se hrabal její klus na cval? Když se rozběhla, člověk najednou zapoměl na všechny starosti. Verča běžela tak rychle, že jí zkrátka žádné nestačily. Dokázali jste se soustředit pouze na vítr ve vlasech, zvuk kopyt dopadajících na zem a tu neuvěřitelnou volnost.
Proto jí chci vzdát hold a uchovat si ty krásné vzpomínky, kdy jsme spolu v prvním sněhu letošní zimy běžely s větrem o závod.

Kéž je ti země lehká.