Navždy v mé mysli, navždy v mém srdci.

6. ledna 2011 v 1:19 |  Tragické i komické osudy jedné slečny.
foto: Lenka Trubačová

Živě si vzpomínám na svou poslední vyjížďku na Mlýně. Seděla jsem v sedle na pohled maličko nedokonalého koně. Nakrátko střižená hříva, zacuchané žíně, z dlouho léčeného schvácení nezdravě vypadající kopyta, ne úplně zhojené strupy, které se jí udělaly každé léto vlivem alergie na mouchy. A přes to měla Verča vždycky své kouzlo. Každému jezdci by stačil jediný pohled do jejích krásných tmavých očí, aby jí dokázal důvěřovat, ačkoliv by věděl, že s její postavou typického chadnokrevníka by stačila jedna malá nejapnost z její strany a už by se nemusel zvednout ze země. Nikdo se jí nikdy nebál a ten kdo prvně řekl frázi: "věrný jako pes," neznal Verču, kdyby ano, řekl by: "věrný jako kůň."
Když se svým pomalým houpavým krokem rozešla, připadal si člověk trochu jak na lodi, ale pokud neměl ten dotyčný mořskou nemoc, muselo mu to být příjemné. Když se dala do klusu, napřed měl jezdec co dělat, aby se jí přizpůsobil, ale čím rychleji klusala, tím pohodlněji se sedělo. Ale kam se hrabal její klus na cval? Když se rozběhla, člověk najednou zapoměl na všechny starosti. Verča běžela tak rychle, že jí zkrátka žádné nestačily. Dokázali jste se soustředit pouze na vítr ve vlasech, zvuk kopyt dopadajících na zem a tu neuvěřitelnou volnost.
Proto jí chci vzdát hold a uchovat si ty krásné vzpomínky, kdy jsme spolu v prvním sněhu letošní zimy běžely s větrem o závod.

Kéž je ti země lehká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama