Salt in my wounds.

11. prosince 2010 v 2:28 |  Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
Přistoupil ke mně a bez jediného slova bodl do mého hrudníku dýku. Prudce s ní v čerstvé ráně několikrát otočil a vychutnával si výkřiky bolesti.
S nadšením malého dítěte sledoval jak se snažím přemáhat bolest a ztěžka oddychuji. Byl jako kluk, který trhá sekáčům nohy, aby videl, jak se potom samy hýbou.
Něco se mu nelíbilo, podíval se na mě dobře známým zamračeným pohledem a naklonil hlavu k pravému rameni. Bolest mi otupila smysly, bude muset přitvrdit, aby ze mě dostal další dávku agonie.
Vytrhl dýku z rány. Slyšet byl další výkřik. Usmál se. Znal tenhle pocit, který jsem teď prožívala já. On také miloval a také se nechával dobrovolně ničit.
S potěšením si prohlížel slzy, které mi stékaly po tvářích. Byl na sebe hrdý, že dokáže být tak krutý. Že není o nic slabší než ta, která ho dříve také takto mučila. Vzpomínal si na všechny pocity, které se mísily dohromady, když na mém místě -v kaluži krve- ležel on. Vztek, nenávist a zrada se snoubily s lítostí, nehynoucí láskou a oddanností. Živě si vybavil tu hroznou beznaděj, kdy chtěl křičet, ale nenapadala ho žádná slova. Nemohl udělat vůbec nic, jen čekat, až ji přestane bavit rvát mu duši na kusy.
Viděl v mých očích to samé utrpení a na okamžik se zdálo, že se v jeho výrazu objevila špetka výčitek k sobě samému nebo možná pochopení krutosti svých činů, že se v něm hnulo svědomí. Ale tahle pochybnost se v mžiku ztratila. Díval se na mě s ledovým klidem, jeho pohled už nebyl zkoumavý jako ze začátku, byl plný nenávisti. Jako by chtěl, abych platila za jeho bolest svou bolestí.
Nikdy bych od něho nečekala tokovou nelidskost a surovost. Vždycky pro mě byl světlem a teď, když se ukázal ve svých pravých barvách, zasáhlo mě to právě jako dýka vražená do srdce...

Tak kdy už mi přestane sypat sůl do ran?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama