Prosinec 2010

Salt in my wounds.

11. prosince 2010 v 2:28 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
Přistoupil ke mně a bez jediného slova bodl do mého hrudníku dýku. Prudce s ní v čerstvé ráně několikrát otočil a vychutnával si výkřiky bolesti.
S nadšením malého dítěte sledoval jak se snažím přemáhat bolest a ztěžka oddychuji. Byl jako kluk, který trhá sekáčům nohy, aby videl, jak se potom samy hýbou.
Něco se mu nelíbilo, podíval se na mě dobře známým zamračeným pohledem a naklonil hlavu k pravému rameni. Bolest mi otupila smysly, bude muset přitvrdit, aby ze mě dostal další dávku agonie.
Vytrhl dýku z rány. Slyšet byl další výkřik. Usmál se. Znal tenhle pocit, který jsem teď prožívala já. On také miloval a také se nechával dobrovolně ničit.
S potěšením si prohlížel slzy, které mi stékaly po tvářích. Byl na sebe hrdý, že dokáže být tak krutý. Že není o nic slabší než ta, která ho dříve také takto mučila. Vzpomínal si na všechny pocity, které se mísily dohromady, když na mém místě -v kaluži krve- ležel on. Vztek, nenávist a zrada se snoubily s lítostí, nehynoucí láskou a oddanností. Živě si vybavil tu hroznou beznaděj, kdy chtěl křičet, ale nenapadala ho žádná slova. Nemohl udělat vůbec nic, jen čekat, až ji přestane bavit rvát mu duši na kusy.
Viděl v mých očích to samé utrpení a na okamžik se zdálo, že se v jeho výrazu objevila špetka výčitek k sobě samému nebo možná pochopení krutosti svých činů, že se v něm hnulo svědomí. Ale tahle pochybnost se v mžiku ztratila. Díval se na mě s ledovým klidem, jeho pohled už nebyl zkoumavý jako ze začátku, byl plný nenávisti. Jako by chtěl, abych platila za jeho bolest svou bolestí.
Nikdy bych od něho nečekala tokovou nelidskost a surovost. Vždycky pro mě byl světlem a teď, když se ukázal ve svých pravých barvách, zasáhlo mě to právě jako dýka vražená do srdce...

Tak kdy už mi přestane sypat sůl do ran?