Já počkám. Někdo přijde. Stačí věřit.

2. listopadu 2010 v 23:24 |  Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
"Stůjte! Počkejte na mě!" Proč se nikdo ani neotočí? Kam tak pospíchají? A proč nemůžu jít s nimi? Zkouším to znovu. Volám, prosím, ale odnikud nepřichází žádná odpověď. Slyší mě vůbec? Zdá se že ne... Jsou tak daleko, nemohou mě slyšet. Chtěla bych se za nimi rozběhnout, tak proč mě nohy neposlechnou? Jsou jako přibité, nepohnou se.
Je to marné, už je skoro ani nevidím. Jen vzdáleně slyším jejich smích. Je mi do pláče, ačkoliv bych se chtěla smát s nimi.
Všude okolo se tvoří hustá mlha, asi bych už neviděla ani na krok, kdyby se mi podařilo nějaký udělat. Zkouším to, klidně bych šla poslepu, jen nechci zůstat na tomhle prokletém, chladném a temném místě sama. Nejde to, nemohu se pohnout dopředu ani zpět.
Po tvářích mi pomalu stékají slzy. Svezu se podél vysoké kamenné zdi na chladnou zem. Je tu děsivé mrtvé ticho.
Zdá se, že tu už musím sedět opřená o zeď strašně dlouho. Už si skoro nepamatuji jaké je to smát se. A k čemu bych to také potřebovala vědět? Jediné co teď potřebuji, je umět plakat. Na tomhle místě se nic jiného dělat nedá, kdo by se tu chtěl smát?
Musím být trpelivá. Musím čekat. Jistě se dříve či později ozve nějaký zvuk, nejdřív z velké dálky a pak se bude přibližovat, mlha zřídne a až uvidím siluetu člověka, budu volat. Budu volat, aby mi pomohl, aby mě odvedl pryč. Řeknu mu, jak mě zradily nohy a proto jsem se odsud nemohla dostat. Jen musím počkat, být trpělivá, jistě jednou někdo přijde...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Džejny Džejny | Web | 3. listopadu 2010 v 9:23 | Reagovat

úžasné, 5 hviezdičiek z 5tich. Moc sa mi to páčilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama