Listopad 2010

Když má lvice ostré drápy.

25. listopadu 2010 v 21:39 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
Protože každá závislost musí být nahrazena jinou závislostí, s velkými obtížemi jsem sama sebe přinutila odpoutat svou strhanou mysl od toho, který mě napřed duntil milovat ho a později mě svou zradou srazil zpět ke dnu, odkud jsem se tak pracne dostávala. Našla jsem své útočiště jinde. Stačilo jen několik slov z úst této nové alternativy a na původní trable jsem skoro zapomněla.
Často se nechávám strhnout proudem svých pocitů a dojmů, proto jsem také za necelé dva týdny jen stěží přemáhala své oči, aby se odpoutaly od těch jeho, když jsem ho náhodou potkala na školní chodbě.
Jeho hlas zněl pokaždé jako hudba a každé slovo, které řekl, se mi přehrávalo v hlavě znovu a znovu jako chytlavá písnička.
On byl jako lednice a já jako magnet. Kdykoliv se někde objevil, táhlo mě to k němu touhou silnější než já. Touhou znovu s ním promluvit, i kdyby to měl být pouze obyčejný pozdrav.
Všechno bylo na dobré cestě, ale pak se zčista jasna mezi nás dva snesla překážka v podobě dominantnější dívky a rozbila všechno, co jsme spolu kdy mohli mít. Náhle jsem si připadala jako lvíče stojící proti ohromné lvici. To co se mezi námi odehrálo nevypadalo ani zdaleka jako souboj. Ona přišla, ulovila svou kořist, ačkoliv se zpočátku snažila bojovat, a teď si ji hlídá a zuřivě brání.
Kdykoliv okolo nich musím projít, snažím se předstírat, že mě strašně zaujala podlaha, ale i když se mi povede natočit hlavu k zemi, oči se dívají za nimi. Napřed se střetnou s těmi jeho, na okamžik tam uzří původní lásku, potom omluvu a pak už nic. Lvice si hlídá kořist. Přitáhne ho k sobě a vášnivě líbá. Co s tím udělá kořist? Co s tím udělá lvíče? Počká jestli nezbydou nějaké kosti? Ty jsou pro supy, těch okolo létá také dost...

Disillusion

14. listopadu 2010 v 3:22 Spisovatelkou alespoň na malou chvíli.
.
Už týdny dopředu se těšila na maturitní ples jedné ze svých nejlepších kamarádek. Měl tam jít její dobrý kamarád, kterého už celou věčnost neviděla, ale nikoho jiného tam znát neměla. Tuto skutečnost se ověřila nedlouho po svém příchodu. Nepotkala nikde žádnou známou tvář, ale nevadilo jí to, ten večer neměla moc náladu potkávat staré známé a vést s nimi hloupé rozhovory, které by obsahovali jen několik ohraných vět-"Ahoj. Jak se máš? Ujde to, co ty? Jo, fajn. Kde jsi teď na škole?"- a pak trapné ticho.
Sedla si k baru, obědnala si skleničku bílého vína a zapálila si cigaretu. Její pozornost upoutal tak dvacetiletý pohlední kluk sedící u baru ob několik míst od ní. Seděl na rohu a usrkával ze skleničky s napohled neškodným džusem, ona ovšem nepochybovala o tom, že v džusu je přimíchaná také vodka.
Když si všiml jejího zkoumavého pohledu, umál se na ní a pozvedl sklenku v přípitkovém gestu a ona ho napodobila. Dopila zbytek vína a barmanka jí okamžitě vyměnila skleničku za plnou. Tázavě se na barmanku podívala a ona jen kývla hlavou směrem k onomu klukovi, který čekal, až se na něho podívá. Koketně se na něho usmála a zhluboka se napila. On se zvedl a zamířil k ní. "Nebudu ti říkat jak se jmenuju, je to zbytečné. " Zblízka mu připadala ještě víc okouzlující. "Na krásu," řekl a pozvedl ,aby si s ní přiťukl. Když se napil, chtěl pokračovat v zatím jednostranné konverzaci, ale jeho zrak spočinul na mladíkovi, který se postavil vedle dívky a vzal ji kolem pasu. "Ahoj, Dana říkala, že jsi tu dneska jenom kvůli mě, prý tu nebudeš nejspíš znát nikoho dalšího," řekl nově příchozí a trochu se zamračil na kluka, který seděl vedle ní. "Zato ty tu máš mít známích až moc," odpověděla trochu příkřeji než původně chtěla a odstrčila ruku, která jí svírala v pase. "Myslím, že se půjdu podívat, kde jsou, ty se zatím seznamuj, stejně ti nebudu moct věnovat celý večer, s tím, kolik tu budu mít kamarádů..." řekl trochu podrážděně a odešel.
"Tvůj přítel?" zeptal se opatrně její nový společník. "Kamarád, dlouho jsme se neviděli," opravila ho a napila se vína. "To jsem rád," řekl s úsměvem. Zmateně se na něho podívala. Měl nádherné oči, na tu dálku si toho nejprve nevšimla, ale teď když je viděla zblízka, se jí zatajil dech. Ve sporém světle lamp vypadaly jako hustá horká čokoláda. Lemovaly je závoje hustých černých řas. Každá dívka by pro takové řasy vraždila."...rád že s ním nechodíš," doplnil a skolnil zrak ke sklenici, jako by nechtěl vidět její reakci. Musela se tomu zasmát, vypadal roztomile, když na ni hrál rozpaky. "Proč? Neříkej, že tvoje úmysli jsou naprosto počestné a nejde ti jen o to, zatáhnout mě na záchod a tam si to se mnou rozdat, protože ti stejně neuvěřím." Ublíženě na ni pohlédl:" Nejde." Sklonila hlavu, přivřela oči tak, že vypadala jako šelma připravená k útoku a přes řasy ho chvíli pozorovala:"Přesvědčíš mě?" zeptala se nakonec. Šibalsky se usmál a naklonil se až k ní, přitiskl jí své rty na ucho a pošeptal jí své jméno. Rozesmála se: "Dobře, věřím ti." Potom mu na rameno diskrétně zaklepal vysoký dobře udržovaný čtyřicátník. "Omluv mě, musím si teď něco zařídit, později si tě najdu," řekl ve spěchu, když už se zvedal ze židle.
Zatímco si trpělivě nechala svým kamarádem představovat celé tlupy lidí, jejichž jméno zapoměla do deseti sekund, přemýšlela o klukovi, který si s ní nechtěl dnes jen zaflirtovat, popřípadě se s ní vyspat. Asi to nemyslel tak moc upřímně, když už se celé hodiny neukázal. Nejspíš to teď u baru zkouší na jinou dlouhonohou blondýnu.
Bylo už skoro půl jedné ráno, když k ní přistoupil onen počestný kluk a pozval ji na drink. S potěšením pozvání přijala. Čas jí s ním ubíhal velmi rychle, dobře se bavili. Připadalo jí, že už ho musí znát strašně dlouho, úplně jí uchvátil svou povahou i vzezřením.
"Promiň, počkej chvilku, musím si odskočit," řekl pár minut před druhou hodinou ranní a odešel. Trvalo mu to nějak dlouho. Když se konečně vrátil, vypadal na první pohled, jako by celé hodiny plakal. Měl zarudlé oči a zvláštně rychle dýchal. Posadil se zpátky na své místo a řekl něco nesrozumitelného. Pořádně se mu podívala do očí, ve kterých našla dvě zorničky maličké jako špendlíkové hlavičky. Jaho krásné oči, které připomínaly čokoládu, jí teď připadaly jako z hororu. Snažila se skrýt zděšení, zatímco on se tvářil lhostejně a nepřítomně. Pokusila se na něho promluvit, ale jen se na ni koutkem oka podíval a něco zabručel.
Bylo jí jasné co dělal na záchodě takovou dobu. Zvedla se a bez pozdravu odešla.
Asi nikdy nepotká normálního kluka...

Jako v černobílém filmu.

9. listopadu 2010 v 18:24 Tragické i komické osudy jedné slečny.
rain
Ačkoliv nevím proč, poslední dobou se mi zdá, jako by všechno dostávalo nepříjemně šedivý nádech. Jako bych se ztrácela v cigaretovém kouři.
Zdá se mi, že dřív jsem měla něco, co dávalo mému životu smysl, ale teď se to něco ztratilo a mě nenapadá kam, dokonce si ani nedokážu vzpomenout co to bylo. Zkrátka mi z života začínají mizet barvy.Nenápadně a pomalu se vytrácejí.
Nenapadá mě jak popsat, jak se teď cítím, ještě nikdy jsem se tak necítila. Je to jako deprese, ale nevím z čeho ji mám. Snažím se najít důvod, proč mám pořád pocit, že jsem tak sama, ale čím víc ho hledám, tím vzdálenější se zdá být.
Je to zvláštní, nechápu to. Už je to dávno, co jsem se naposledy s někým pohádala. Dokonce se mi povedlo vytvořit ve třídě bezvadnou partu, se kterou si chodíme po večerech někam sednout nebo pouštět draka. A přesto mi něco chybí. Možná je to něco, čeho bych se snažila dosáhnout, jako jsem se dřív snažila dát dohromady tuhle naší partu. Možná je to tím, že teď není na obzoru žádný "vyšší cíl" o který bych mohla usilovat. Možná to je obojím nebo třeba něčím úplně jiným. Já to nevím.
Ten pocit ve mě čeká, dokud nebudu sama, potom se pomalu začne prodírat na povrch, až se okolo mě udělají oblaky hustého temně šedého dýmu a dusí mě. Chce se mi kašlat, ale nejde to, jen čekám, kdy mě ten dým zadusí úplně. Barvy se vytrácí. Připadám si jako ve zlém snu, jediné v čem se tenhle pocit od noční můry liší, je to, že ať se štípu jak chci, nevzbudím se...

Já počkám. Někdo přijde. Stačí věřit.

2. listopadu 2010 v 23:24 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
"Stůjte! Počkejte na mě!" Proč se nikdo ani neotočí? Kam tak pospíchají? A proč nemůžu jít s nimi? Zkouším to znovu. Volám, prosím, ale odnikud nepřichází žádná odpověď. Slyší mě vůbec? Zdá se že ne... Jsou tak daleko, nemohou mě slyšet. Chtěla bych se za nimi rozběhnout, tak proč mě nohy neposlechnou? Jsou jako přibité, nepohnou se.
Je to marné, už je skoro ani nevidím. Jen vzdáleně slyším jejich smích. Je mi do pláče, ačkoliv bych se chtěla smát s nimi.
Všude okolo se tvoří hustá mlha, asi bych už neviděla ani na krok, kdyby se mi podařilo nějaký udělat. Zkouším to, klidně bych šla poslepu, jen nechci zůstat na tomhle prokletém, chladném a temném místě sama. Nejde to, nemohu se pohnout dopředu ani zpět.
Po tvářích mi pomalu stékají slzy. Svezu se podél vysoké kamenné zdi na chladnou zem. Je tu děsivé mrtvé ticho.
Zdá se, že tu už musím sedět opřená o zeď strašně dlouho. Už si skoro nepamatuji jaké je to smát se. A k čemu bych to také potřebovala vědět? Jediné co teď potřebuji, je umět plakat. Na tomhle místě se nic jiného dělat nedá, kdo by se tu chtěl smát?
Musím být trpelivá. Musím čekat. Jistě se dříve či později ozve nějaký zvuk, nejdřív z velké dálky a pak se bude přibližovat, mlha zřídne a až uvidím siluetu člověka, budu volat. Budu volat, aby mi pomohl, aby mě odvedl pryč. Řeknu mu, jak mě zradily nohy a proto jsem se odsud nemohla dostat. Jen musím počkat, být trpělivá, jistě jednou někdo přijde...