Říjen 2010

Znovu v koncích.

30. října 2010 v 9:29 Tragické i komické osudy jedné slečny.
.
Je půl osmé ráno, sobota, prázdniny. Každý normální člověk má teď ještě půlnoc, zatímco já se už skoro hodinu a půl posunuji z jednoho konce bytu na druhý a doufám, že rodiče spí tvrdě.
Na otázku proč jsem sem po dobrém třičtvrtě roce zabloudila, je snadná odpověd, ačkoliv nikoho nezajímá, protože sem stejně nikdo nechodí. Tudíž je zbytečné ji sem psát.
Když jsem se včera před půlnocí vrátila z oslavy narozenin kluka, se kterým jsem mluvila dvakrát v životě a šla jsem tam jen kvůli jeho kamarádovi, na kterého jsem se upjala, abych se zbavila hloupých nadějí, že se Přemek vzpamatuje, přiběhne za mnou, omluví se mi, že se na mě vybodl v tanečních a budeme spolu šťastní až do smrti.
Abyste rozuměli-Přemek je můj spolužák. V létě jsme s dvanácti dalšími spolužáky slavili narozeniny jedné mojí kamarádky. Postavili jsme si stany na louce u řeky a tam strávili tři dny a dvě noci. Společnost nám tam dělala jenom moje kytara, na kterou jsem se za tu dobu, co jsem tu nebyla naučila hrát, a chlast. Ano, opila jsem se tak, že jsem nebyla schopná sama stát, ale zároveň jsem na sebe byla pyšná, že jsem ani jednou nezvracela.Přemek mě našel ležet někde uprostřed pole v takové bouřce, že druhá taková nebyla celé léto, a odtáhl mě do stanu, kde už se po sobě válela další spolužačka se spolužákem. Nějakým zázračným způsobem, jsme se s Přemkem nacpali do jednoho spacáku-doteď nevím čí byl- a asi dvě hodiny prostě jen leželi. Stačilo mi mít ucho přitisknuté k jeho hrudníku a poslouchat jak mu tluče srdce, které slyšitelné zrychlilo, kdykoliv jsem pohla rukou, která ležela vedle mé hlavy na jeho hrudi, cítit jeho dech, jehož pravidelnost byla občas taky na vážkách, a prostě jen vědět, že nespí. Jedna takováhle noc udělá zkrátka svoje, i když se člověk hodně brání.
A tak jsem do toho znovu spadla. Zprvu se to vyvíjelo dobře, ale všechno se zkazilo, když jedna jeho "kamarádka", která se mu už snad dva roky líbí, přišla s novinkou-"ta blondýna od vás ze třídy po tobě jede!" Druhý den pro mě v tanečních nepřišel, ačkoliv jsme byli domluvení.
Už jsem si zvykla. Není žádná novinka, že se mi prostě pokaždé stane něco takového, jsem zkrátka smolař. Řekla jsem si, že je zbytečné, abych dál čekala, jestli se v Přemkovi něco pohne a přijde mě odprosit, radši jsem rozhodila širší sítě a začal pomalu spřádat plány na ulovení Geigy-kluka z vrstevnické třídy s vlasy podobnými květáku.
Proto jsem se včera vydala do města se dvěma kamarádkami. David-kluk, na jehož oslavu jsme se tak nějak samy pozvaly-zamluvil dost malý stůl a tak jsme seděly na baru, dokud se neuvolnila nějaká místa, potom už šlo všechno jako na drátkách. Dobře jsme se bavily, pily a flirtovaly se vším co se hýbalo. Pak se ale jedna z kamarádek trochu odchýlila od plánu a když jsem se na ní znovu otočila, strkala Geigovi jazyk až do krku. Zatočil se se mnou svět. Strávila jsem asi půl hodiny jako nějaká troska na záchodě a snažila se-ač marně-zadržovat slzy. Tam mě pak našla druhá kamarádka, která mě uklidňovala, že ho Jana poslala do háje a navíc už stejně bude muset brzy jít. Když jsme vylezly ze záchoda, nikdo by na mě nepoznal, že jsem tam seděla na zemi a štkala pro nespravedlnost života. Všichni se sebrali a šli do jiného klubu-tanečního-prý abychom vypotili všechen ten alkohol, který jsme vypili-a že ho nebylo málo.
Jana se opravdu už dlouho nezdržela a běžela na tramvaj. To byla moje šance. Tančila jsem s ním, pozval mě na několik panáků a nakonec mě doprovázel na tramvaj. Rozloučil se se mnou a otočil se, aby se vrátil na oslavu. Najednou ale nabral zpátečku, chytil mě za ruku, přitáhl si mě blíž a políbil. Nejdřív jsem se šíleně lekla, ale kdo by se na mém místě nepodvolil? Nechala jsem ho, aby mě líbal dokud nepřijela tramvaj. Vděčně jsem do ní nastoupila a sklouzla na první volné místo, které jsem viděla, aby se mi nepodlomila kolena. Z okna jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval.
Když se tramvaj rozjela, v euforii jsem se rozesmála. Bylo mi jedno, že se na mě těch pár lidí, kteří jeli se mnou, podivně dívalo. V tu chvíli jsem byla tak šťastná, jako už jsem dlouho nebyla. Přesto na mě znovu dopadl stín pochybnosti, když jsem vystoupila z tramvaje. Přece jen jsme byli oba opilí. Nemůžu mít žádnou jistotu a věřit nadějím, už se mi mnohokrát nevyplatilo. Teď mi zbývá jen čekat...
A pokud by tedy přece jen někoho zajímalo, proč jsem se rozhodla napsat právě teď, tak právě proto, že už si zase nevím rady a nemám se komu svěřit.