Březen 2010

Dívej se nahoru.

25. března 2010 v 20:48 Spisovatelkou alespoň na malou chvíli.
Ráda se večer procházela venku se psem. Chladný vítr jí čechral dlouhé černé vlasy, všude bylo ticho a lampy pokojně svítily, jen občas některá z nich zamrkala. Na takovýchto nočních vycházkách většinou přemýšlela o tom, jak to všechno mohlo být.
Pohlédla k nočnímu nebi a cítila, jak se jí do mysli vkrádají vzpomínky.
"Podívej, to je Kasiopea a támhle je Velký a Malý vůz a Polárka-hvězda poutníků. Vždycky tě povede na sever," řekl a usmál se na ni. "Já nepotřebuji hvězdu, která mě povede k severu, potřebuji hvězdu, která mě povede k tobě," odpověděla a přitáhla se k němu blíž. "Stačí se podívat nahoru a vždycky budeš se mnou," řekl po chvíli trochu posmutnělým hlasem.
Tenkrát v tom nehledala žádný skrytý význam.
Posadila se do orosené trávy a setřela si slzu z tváře. Objala si rukama kolena a dívala se na svého čtyřnohého společníka, který pobíhal sem a tam s čenichem zabořeným v trávě. Také mu chyběl, teď už nebyl tak hravý a veselý jako dřív. Věděl, že nikdo nedohodí klackem dál, než dohodil on. Bak byl první kdo věděl, že je něco v nepořádku. Bylo to tehdy, když sebral klacek ze země a hodil ho sotva pět metrů. Tenkrát se Bak za klackem nerozběhl jako obvykle, jen se na něj podíval a pak se s úzkostlivým kňučením obrátil zpátky na něho. Ona to nechápala, tušila však něco zlého, ale bála se zeptat. Chtěla aby vše zůstalo právě tak jak to bylo. Bylo to tak perfektní... Až moc perfektní na to, aby to vše byla pravda.
"Nezhubl jsi zase?" nedalo jí to, musela se zeptat. Svraštil obočí a odsekl: "Ne." Otočil hlavu a litoval, že nevyužil situace a nevyšel s pravdou na světlo.Tak jako tak se to dříve nebo později dozví. Ještě ten večer jí volala jeho matka a zkroušeným hlasem se ptala, jestli už jí volali z nemocnice. Podlomila se jí kolena. 'Z nemocnice?' přehrála se jí v hlavě poslední slova, která žena v telefonu řekla. Najivně se ptala co se stalo, ale tušila, že to nebude zlomenina. Věděla, že se s ním něco dělo už déle, ale nikdy tomu nepřikládala velký význam. Jeho matka se divila: "Neřekl ti to? On...víš, je nemocný. Má...má..on má leukemii." Zatočila se s ní zem, nevěděla kde je nahoře a kde dole. Za chvíli už ležela bezvládně na zemi a z pevně zavřených očí jí tekly proudy slz. Nebyla schopná se pohnout ještě několik nekonečných vteřin, pak se ale vzpamatovala. 'Jak mu mám být oporou, když se chovám, jako bych byla nemocná já a ne on?'
Když si vzpoměla na své odhodlání stát při něm, ať už jeho boj dopadne jakkoliv, jako by se jí vrátila jiskřička naděje. Věděla že teď, když už mu srdce dobilo, nemá cenu věřit, že bude všechno jako dřív, byla to naděje, že zítřek bude lepší než dnešek. Znovu vzhlédla k nebi a cítila se jako tehdy. "Dívám se nahoru. Jsem s tebou," zašeptala do ticha.

Prázdná.

14. března 2010 v 17:15 Tragické i komické osudy jedné slečny.

Několik posledních týdnů jsem se cítila jako silná a vyrovnaná žena.
1. Už dávno mě nepřepadaly myšlenky na Vlastu, o šest let staršího...asi by se hodilo říct muže, ale on je zkrátka ještě pořád tak trochu dítě. A to je asi právě to, co mi pomohlo k tomu, abych Vlastu začala brát jako kamaráda.
2. Na Ondru jsem se sice ráda dívala z křoví rostoucího přes silnici naproti jeho fotolabu, do kterého jsem občas zabloudila s kamarádkami, které se potřebovaly nechat vyfotit na občanku nebo vyvolat pár fotek do nějaké soutěže, ale počáteční uhranutí jeho krásnýma očima a pohledem na jeho dredy, jejichž přesnou délku pořád ještě neznám, jelikož za pult nedohlédnu (možná že je tahá po zemi), už dávno opadlo.
3. Co se týče Kryštofa, kluka jehož nos se mírně podobá prasečímu-on má novou holku a já klid. Předloni někdy okolo Vánoc jsem se do něho zamilovala a řekla o tom kamarádce, jejíž pomoc měla na svědomí, že jsem tak měsíc chodila kanály, hlavně abych Kryštofa nepotkala. Nakonec jsem zpunktovala velkou protiofenzivu a jednou při volné hodině jsem s několika kamarády rozlepila po škole samolepky a plakáty, které o Kryštofovi hlásaly různé pravdy. Nebylo zapotřebí ani obrovského transparentu, který jsme měli v úmyslu vyvěsit nad hlavním vchodem do školy, skóre bylo vyrovnáno.
Ale teď, když se ohlédnu zpátky, musím přiznat, že byla zábava vymýšlet odvety proti Kryštofovi i záminky k tomu jít se podívat za Ondrou a v neposlední řadě plánovat náhodná setkání s Vlastou. Říká se, že zbavit se závislosti je možné jedině přesedláním na jinou závislost a já tak zatím vždy fungovala, když jsem se snažila zbavit toho prokletého citu k nějakému klukovi, vždycky jsem si musela napřed najít nový střed zájmu. Ale teď ? Nikdo.
Zprvu jsem se cítila tak volná, jako by mi konečně spadla pouta. Ta koule kterou jsem celé roky vláčela za sebou na noze byla pryč. Ale teď se cítím prázdná. Už jsem si tak zvykla na ta trápení, že mi teď chybí. Nemám nad čím přemýšlet ráno v autobuse, když jedu do školy. Jsem skoro schopná soustředit se na výklady učitelů, někdy dokonce vím co probíráme v zepěpise. Všechno začalo šednout, dny začíná provázet zašlý stereotyp. Zdá se, že jsem se zasekla na jakémsi slepém bodě mojí existence a najít nekoho kdo mě postrčí dál nebude lehké.

Pohádka o princezně beze jména.

13. března 2010 v 11:09
Žila byla jedna princezna, o níž vám stačí vědět, že žila uvězněná v nějvyšší věži paneláku, v bytě 4+1 s krásným výhledem na rybník. Večer co večer seděla u okna a nečekala na prince, jak by se možná mohlo zdát, přemítala o tom, komu by tak mohla svěřit všechna svá tajemstvý.
Když jeden večer zase seděla u okna a poslouchala déšť bubnující do skla, napadla ji skvostná myšlenka, svěřovat se tam, kde nikdo nezná její jméno ani tvář, tam kde ji nikdo nebude soudit.
Princeznina dobrodružství většinou končila třetí hodinou odpolední. Od té doby sedávala ve své věži a fantazírovala o krásném barevném světě, ve kterém dospělí naslouchají dětem, válkám se předchází domluvami a sebetemnější tmu jednou prosvětlí sluneční paprsky. V tomto světě přihlížela různým příběhům, které nechtěla zapomenout a tak je sepsala.
Protože si princezna velice cenila každé radostné chvilky se svými přáteli, všechny ty chvíle zvěčňovala. V ponurých večerech si pak ráda prohlížela fotografie, které pořídila, když jí bylo fajn, protože věděla, že i když si vysní další příběh ve svém krásném barevném světě, nikdy se nemůže rovnat těm radostným chvílím, které prožila.

Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život.- Hans Christian Andersen