Dívej se nahoru.

25. března 2010 v 20:48 |  Spisovatelkou alespoň na malou chvíli.
Ráda se večer procházela venku se psem. Chladný vítr jí čechral dlouhé černé vlasy, všude bylo ticho a lampy pokojně svítily, jen občas některá z nich zamrkala. Na takovýchto nočních vycházkách většinou přemýšlela o tom, jak to všechno mohlo být.
Pohlédla k nočnímu nebi a cítila, jak se jí do mysli vkrádají vzpomínky.
"Podívej, to je Kasiopea a támhle je Velký a Malý vůz a Polárka-hvězda poutníků. Vždycky tě povede na sever," řekl a usmál se na ni. "Já nepotřebuji hvězdu, která mě povede k severu, potřebuji hvězdu, která mě povede k tobě," odpověděla a přitáhla se k němu blíž. "Stačí se podívat nahoru a vždycky budeš se mnou," řekl po chvíli trochu posmutnělým hlasem.
Tenkrát v tom nehledala žádný skrytý význam.
Posadila se do orosené trávy a setřela si slzu z tváře. Objala si rukama kolena a dívala se na svého čtyřnohého společníka, který pobíhal sem a tam s čenichem zabořeným v trávě. Také mu chyběl, teď už nebyl tak hravý a veselý jako dřív. Věděl, že nikdo nedohodí klackem dál, než dohodil on. Bak byl první kdo věděl, že je něco v nepořádku. Bylo to tehdy, když sebral klacek ze země a hodil ho sotva pět metrů. Tenkrát se Bak za klackem nerozběhl jako obvykle, jen se na něj podíval a pak se s úzkostlivým kňučením obrátil zpátky na něho. Ona to nechápala, tušila však něco zlého, ale bála se zeptat. Chtěla aby vše zůstalo právě tak jak to bylo. Bylo to tak perfektní... Až moc perfektní na to, aby to vše byla pravda.
"Nezhubl jsi zase?" nedalo jí to, musela se zeptat. Svraštil obočí a odsekl: "Ne." Otočil hlavu a litoval, že nevyužil situace a nevyšel s pravdou na světlo.Tak jako tak se to dříve nebo později dozví. Ještě ten večer jí volala jeho matka a zkroušeným hlasem se ptala, jestli už jí volali z nemocnice. Podlomila se jí kolena. 'Z nemocnice?' přehrála se jí v hlavě poslední slova, která žena v telefonu řekla. Najivně se ptala co se stalo, ale tušila, že to nebude zlomenina. Věděla, že se s ním něco dělo už déle, ale nikdy tomu nepřikládala velký význam. Jeho matka se divila: "Neřekl ti to? On...víš, je nemocný. Má...má..on má leukemii." Zatočila se s ní zem, nevěděla kde je nahoře a kde dole. Za chvíli už ležela bezvládně na zemi a z pevně zavřených očí jí tekly proudy slz. Nebyla schopná se pohnout ještě několik nekonečných vteřin, pak se ale vzpamatovala. 'Jak mu mám být oporou, když se chovám, jako bych byla nemocná já a ne on?'
Když si vzpoměla na své odhodlání stát při něm, ať už jeho boj dopadne jakkoliv, jako by se jí vrátila jiskřička naděje. Věděla že teď, když už mu srdce dobilo, nemá cenu věřit, že bude všechno jako dřív, byla to naděje, že zítřek bude lepší než dnešek. Znovu vzhlédla k nebi a cítila se jako tehdy. "Dívám se nahoru. Jsem s tebou," zašeptala do ticha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama