Zpověd slečny nestydaté.

9. dubna 2012 v 2:20 | Mary |  Tragické i komické osudy jedné slečny.

Hledala jsem něco zvláštního, našla jsem to a bylo to jako ze snu. V něco tak kouzelného jsem ani nedoufala. Ale -to už se tak prostě stává- kouzlo se pomalu nenápadně vytratilo a všechno to šlo do háje. Byla jsem ráda, že jsme to nechali tiše vyšumět, nějaký čas se neviděli, aniž bychom si vysvětlovali proč. Zkrátka jsme asi oba vycítili, že už to není ono a že jdeme každý trochu jinou cestou. Ale i přes to, že jsem sama dobře věděla, že by to nemělo cenu, jsem byla naprosto zničená, znechucená a do půl hodiny šíleně opilá, když jsem na Štěrý Den zjistila, že už dobrou chvíli chodí s největší běhnou z šírokého okolí. Viděla jsem rudě, když jsem se rozhodla, že si na truc začnu s klukem, který mu přebral jeho první vážnou známost a jako bonus, že navedu jeho kamaráda, který shodou náhod několik let chodil s tou běhnou, o které už byla řeč, aby si s ní zase začal, protože -jak každý ví- by mu okamžitě zase skočila kolem krku, kdyby si na ní znovu vzpomněl, ale on je moc hrdý na to, aby to udělal. Když jsem se po nějaké době uklidnila, uvědomila jsem si, na jak nízkou úrověň jsem klesla a nechala jsem vyšumět i tenhle vztah. A jelikož jsem teď zase totálně emocionálně vybitá a na nějaké vztahy nemám ani pomyšlení, rozhodla jsem se, že přijmu nabídku bývalého přítele mojí spolužačky a naprosto nezávazně s ním budu spát. Neudělala bych to, kdybych to neudělala už jednou a nevěděla, jak moc dobrý je v posteli.
 

Slečna Prokletá.

4. září 2011 v 17:24 | Mary |  Tragické i komické osudy jedné slečny.
Byla jsem zamilovaná. Byla to první opravdová láska, která mě potkala. Tři roky jsem nadbíhala tomu klukovi, díky němuž jsem poznala ten nádherně děsivý pocit, kdy člověka od kořínků vlasů až po špičky prstů u nohou protne ta ledově teplá vlna, tak dobře známá každému, kdo poznal lásku. Tehdy jsem ho ještě ani neznala. Když jsem s ním prvně mluvila, cítila jsem ten samý pocit, ale tolikrát znásobený... V uších mi zněly tupé údery, přes které jsem mu ani pořádně nerozuměla. Cítila jsem se, jako bych skočila ze skály a užívala si ten nádherný okamžik, kdy mi vítr češe vlasy chvíli před tím, než mě o život připraví dopad na zem. Bylo to tak bolestně krásné...
Proto, když mě o tohohle kluka připravila nejlepší kamarádka, zahrabala jsem se do postele a týden nechodila do školy. Ano, litovala jsem se. Jedla jsem zmrzlinu polévkovou lžící a při tom hledala romantickou komedii, která by nekončila happy endem, abych si nepřipadala jako jediný člověk, který se svého šťastného konce nedočkal. Ale žádná taková nejspíš nebyla nikdy natočena, takže jsem každý film vypla po té scéně, kde se spolu milenci šíleně pohádají, uvedou celý byt do dezolátního stavu a jeden z nich za sebou práskne dveřmi.
Když jsem se přestala litovat na tolik, abych mohla vylézt z bytu a nepřepadl mě histerický záchvat pláče, začala jsem smutek utápět v alkoholu. Každý pátek jsem seděla v hospodě s přáteli, kteří si museli znovu zvykat na to, jak vypadám... Tak dlouho jsem se nikde neukázala.
V další etapě mého truchlení, mě postihla kletba. Tolik jsem toužila po tom, najít někoho, kdo nahradí onoho ukradeného kluka, že jsem pomalu začala být známá jako ta, která každý pátek někoho hledá, vždycky najde, ale ráno zjistí, že našla špatného.
No, abych ukončila tohle moje prokleté blues... Ta kletba se se mnou asi táhne pořád dál a až ji prolomím, dám o sobě zase vědět.

Ryba.

8. května 2011 v 22:09 | Mary |  Tragické i komické osudy jedné slečny.

Když se člověk probudí s kocovinou a vědomím, že mu ji způsobili přátelé, když se ho předešlou noc snažili rozptýlit od všedních starostí, je naštvaný, ale vezme si ibalgin a mávne nad tím rukou.
Člověk, který vstane, třeští mu hlava a vedle postele najde dvě prázdné lahve od vína a další od Tuzemáku, který měl původne ve spíži jako přísadu do perníku, a na nočním stolku vidí samotnou skleničku, je na tom bídně a ví to o sobě.
Ten, jehož problémy jsou nové a aktuální, je utěšován přáteli a dostane se buď do původního stavu a nebo skončí u druhé možnosti, kdy všechny přátele už dávno omrzel a proto sám utápí smutek v alkoholu tak dlouho, dokud si ho je ještě vědom.
Patřím k té druhé skupině. Ne proto, že by se mě moji přátelé zřekli, ale proto, že se tvářím, že už jsem se dostala ze dna alespoň na úroveň "občas se nadochnout nad hladinou". Ale pravdou je, že už jsem se tak dávno nenadechla, že mám pocit, že se každou chvíli utopím.
Člověk může předstírat, že nedýchá a nadechnout se občas ostatním za zády, ale jak dlouho vydrží člověk, který nedýchá předstírat, že dýchá?
Už dávno jsem se rozhodla, že se naučím plavat, ale nějak se k tomu pořád nemám. Spíš mám pocit, že mi začínají růst žábry...
 


Story of old toys.

9. března 2011 v 3:33 | Mary |  Tragické i komické osudy jedné slečny.

Když dítě dostane novou hračku-krásnou a blískavou-nedá ji z ruky. Nosí ji všude s sebou a když si ji nedejbože někde zapomene, to je potom řevu.
Ale co se stane s touhle oblíbenou hračkou, když děcko dostane nějakou novou? Stará hračka vedle nové ztratí lesk a než se naděje, leží na polici s ostatními starými hačkami. Občas si na ni dítě ještě vzpomene, ale za chvíli už je zase zpátky na polici a hromadí se na ní prach. Netrvá dlouho, než se přesune z poličky pod postel do jedné z mnoha krabic od bot. Odsud už ji nikdo nikdy nevyndá a když náhodou ano, tak jenom proto, aby se i s krabicí přemístila na půdu či do sklepa.

Ženy jsou jako hračky a muži jako děti, jen s tím rozdílem, že muži jsou dokonale spraveni s tím, jak se taková stará hračka cítí a je jim to jedno.
A co udělá hračka v krabici pod postelí?

Nový člověk.

5. března 2011 v 2:52 | Mary |  Tragické i komické osudy jedné slečny.
Kdyby bylo všechno tak, jak by to být mělo, nebyly by některé druhy velryb na pokraji vymření. Kdyby bylo všechno tak jak vy to být mělo, nebyl by v Africe hladomor. Kdyby bylo všechno tak jak by to být mělo, mohla bych teď klidně spát. Ale protože to tak není, zase sedím u počítače a píšu další nesmyslné řádky, abych si vyčistila hlavu.
Většina kluků tvrdí, že přátelství je důležitější, než láska. Většina holek se rozhádá klidně na celé roky, když se mezi ně láska postaví. Dávám sice za pravdu klukům, ale přesto nejsem schopná odpustit své nejlepší kamarádce, že mou tříletou lásku ulovila pro sebe. Nejsem schopná s ní ani mluvit. Stačí mi pohled na ní a žaludek se mi sevře tak, že mám pocit, že se pozvracím.
Kdyby se všechny kamarádky byly schopné chovat čestně, možná by bylo všechn úplně jinak. Sice je to asi týden, co se mi zbořil svět, ale mám pocit, jako by to byly celé věky. Ačkoliv se snažím zapomenout, spojuje se s ní i s ním tolik věcí, míst a zážitků, že stačí ten nejmalichernější podnět, aby přivolal další vlnu bolesti.
Proto jsem se rozhodla začít nový život. Život, do kterého nebude patřit ona ani on. Proto jsem se rozhodla zahodit své staré zvyky, dlouhé roky pěstěné vlasy i jméno. Proto si teď říkám Mary.

No laugh. No plans. No life.

.

Další probdělá noc. Další šálky zeleného čaje prokládané cigaretami. Další nesmyslné věty psané s akordy do notesu.
Raději celou noc prosedět sama s výčitkami, než se přes den dívat na tu spoušť, kterou za sebou nechávám všude, kudy projdu. Raději si namlouvat, že je všechno v pořádku, než přihlížet tomu, jak se mi život drolí mezi prsty. Raději žít ve lži, než čelit realitě.
Smutek utápím v alkoholu, kašlu na všechno co mi kdy přišlo důležité, nemám žádné vyhlídky do budoucna ani plány. Žiju jako netopýr-ve dne spím a v noci létám prázdnými ulicemi s hlavou plnou melancholických myšlenek. Jediné, co pro mě má v této chvíli smysl, je samota.
Všechno je mi tak hrozně cizí. Všechny hezké vzpomínky vybledly. Všichni, kterým jsem dřív bezmezně důvěřovala, se mi tak moc vzdálili. Nikdo z nich nechápe, že nehledám útěchu v planých slovech. Nerozumí tomu, že ty slzy teknoucí mi po tvářích nemají nic společného se sebelítostí. Pláču pro ně, protože zapomněli, že přátelství je důležitější než vlasatní cíle.

Chodím po důvěrně známém městě a ve výlohách obchodů vidím jen svůj odraz. V těch ulicích, kterými jsem dříve chodila s tlupami kamarádů, teď slýchám ozvěny našeho smíchu. Chtěla bych vejít do jednoho z těch obchodů, koupit si ho trochu a pak jít a rozdělit ho mezi ty, kteří se už smát zapomněli. Koupila bych tam pro sebe také jednu blaženou nevědomost a krutou realitu bych cestou vyhodila do popelnice. A mohla bych se smát s nimi. Všechno by bylo zase dobré, tak jako dřív...


Hořký čaj.

.
Udělala jsem si zelený čaj, silný a hořký-právě takový, jaký je teď můj život. Otevřela jsem sešit z chemie a vší silou se soustředila na poznámky v něm napsané. Přes všechnu mou snahu jsem se však nezmohla na nic víc, než na čtení dvou prvních řádek pořát dokola. Zase si musím vylít srdce, abych mohla začít uvažovat. A proto musím napsat, že miluji a nenávidím.
Má láska i nenávist patří dvěma lidem, kteří jsou pro mě touhle dobou těmi nejdůležitějšími a zároveň strůjci všeho mého trápení. Jsou jimi má dlouholetá kamarádka, se kterou už čtyři roky sedím v jedné lavici a co se známe, válčíme bok po boku proti všem potížím,  a kluk, kterého už dobré tři roky, občas nevědomky, miluji.
Kdyby ta hloupá holka dokázala své vzbouřené hormony držet na uzdě nebo ten kluk nepodlehl jejímu svádění pokažde, když vypije dvě sklenky vína, mohla bych se teď s klidnou hlavou učit.
Ale kdyby tomu tak bylo, neměla bych o čem psát a to by mě také mrzelo, protože psaní je mou třetí láskou, ačkoliv to neví nikdo z mých blízkých.
Ačkoliv se nestalo prvně, že se ta kamarádka rozhodla zničit mi naděje, odpustím jí. Nemám v povaze dlouho se na někoho zlobit, i když by to možná pomohlo. Mlčky si protrpím to, co mi kdo protrpět dá, nechám si bez protestů utrhnout křídla a když mi znovu narostou, přijde někdo, kdo mě jich zase zbaví.  Další šálek hořkého čaje. Další důvod proč psát.

Střípky.

.
Stalo se, že se zamilovala, ale protože on měl přítelkyni, kterou byla shodou náhod její dlouholetá sokyně, která už jí zničila jeden vztah,muselo jí stačit přátelství.
On byl jako z jiného světa - realista a zároveň najivní snílek. Byl milý na každého za všech okolností a při tom, aniž by to věděl, dokázal jedinou větou ranit tak, jak to umí jenom revolver namířený na hrudník. Ale to co uměl nejlépe, bylo svítit, když praskly všechny žárovky v bytě a slunce vyhaslo. Ale byl to on, kdo nejdřív přišel a zhasnul.
Jeho přítelkyně se chovala k němu a zbytku mužského pokolení jako štěně - veselá, roztomilá, přítulná. Ale ce se dívek týkalo, už z dálky na ně plivala jed, jako to dělají kobry v pouštích, aby oslepily svou kořist.
A ona, ta nešťastně zamilovaná dívka, nebyla sice vzor všech ctností, nebyla dokonalá, ale měla charakter, měla své zásady a také srdce... Tedy mívala ho, než jí uteklo za ním a na půli cesty ho jeho krásná krutá přítelkyně bez milosti rozšlápla.
Potom už nic nebylo. Jenom prázdno, tma, ticho. Nechtěla slyšet o něm a o ní, o nich. Hledala útěchu a našla ji v alkoholu. Měla vědět dřív, že ten je zrádný a pomůže jen na krátkou chvíli, ale nevěděla a tak se stalo, že začala také zašlapávat srdce, která běhala kolem. Nechtěla, nebyla to ona. Jednal za ní alkohol a ona stála vedle a jenom se dívala, jako v divadle. Jako by ta bota drtící srdce jako skleněné ozdoby na stromeček vůbec nebyla její.
Když si uvědomila, co provedla, posbírala všechny střípky srdcí, které zadupala do země,  poslepovala je a doufala, že střípky jejího srdce také někdo najde a slepí...

Navždy v mé mysli, navždy v mém srdci.

foto: Lenka Trubačová

Živě si vzpomínám na svou poslední vyjížďku na Mlýně. Seděla jsem v sedle na pohled maličko nedokonalého koně. Nakrátko střižená hříva, zacuchané žíně, z dlouho léčeného schvácení nezdravě vypadající kopyta, ne úplně zhojené strupy, které se jí udělaly každé léto vlivem alergie na mouchy. A přes to měla Verča vždycky své kouzlo. Každému jezdci by stačil jediný pohled do jejích krásných tmavých očí, aby jí dokázal důvěřovat, ačkoliv by věděl, že s její postavou typického chadnokrevníka by stačila jedna malá nejapnost z její strany a už by se nemusel zvednout ze země. Nikdo se jí nikdy nebál a ten kdo prvně řekl frázi: "věrný jako pes," neznal Verču, kdyby ano, řekl by: "věrný jako kůň."
Když se svým pomalým houpavým krokem rozešla, připadal si člověk trochu jak na lodi, ale pokud neměl ten dotyčný mořskou nemoc, muselo mu to být příjemné. Když se dala do klusu, napřed měl jezdec co dělat, aby se jí přizpůsobil, ale čím rychleji klusala, tím pohodlněji se sedělo. Ale kam se hrabal její klus na cval? Když se rozběhla, člověk najednou zapoměl na všechny starosti. Verča běžela tak rychle, že jí zkrátka žádné nestačily. Dokázali jste se soustředit pouze na vítr ve vlasech, zvuk kopyt dopadajících na zem a tu neuvěřitelnou volnost.
Proto jí chci vzdát hold a uchovat si ty krásné vzpomínky, kdy jsme spolu v prvním sněhu letošní zimy běžely s větrem o závod.

Kéž je ti země lehká.

Salt in my wounds.

.
Přistoupil ke mně a bez jediného slova bodl do mého hrudníku dýku. Prudce s ní v čerstvé ráně několikrát otočil a vychutnával si výkřiky bolesti.
S nadšením malého dítěte sledoval jak se snažím přemáhat bolest a ztěžka oddychuji. Byl jako kluk, který trhá sekáčům nohy, aby videl, jak se potom samy hýbou.
Něco se mu nelíbilo, podíval se na mě dobře známým zamračeným pohledem a naklonil hlavu k pravému rameni. Bolest mi otupila smysly, bude muset přitvrdit, aby ze mě dostal další dávku agonie.
Vytrhl dýku z rány. Slyšet byl další výkřik. Usmál se. Znal tenhle pocit, který jsem teď prožívala já. On také miloval a také se nechával dobrovolně ničit.
S potěšením si prohlížel slzy, které mi stékaly po tvářích. Byl na sebe hrdý, že dokáže být tak krutý. Že není o nic slabší než ta, která ho dříve také takto mučila. Vzpomínal si na všechny pocity, které se mísily dohromady, když na mém místě -v kaluži krve- ležel on. Vztek, nenávist a zrada se snoubily s lítostí, nehynoucí láskou a oddanností. Živě si vybavil tu hroznou beznaděj, kdy chtěl křičet, ale nenapadala ho žádná slova. Nemohl udělat vůbec nic, jen čekat, až ji přestane bavit rvát mu duši na kusy.
Viděl v mých očích to samé utrpení a na okamžik se zdálo, že se v jeho výrazu objevila špetka výčitek k sobě samému nebo možná pochopení krutosti svých činů, že se v něm hnulo svědomí. Ale tahle pochybnost se v mžiku ztratila. Díval se na mě s ledovým klidem, jeho pohled už nebyl zkoumavý jako ze začátku, byl plný nenávisti. Jako by chtěl, abych platila za jeho bolest svou bolestí.
Nikdy bych od něho nečekala tokovou nelidskost a surovost. Vždycky pro mě byl světlem a teď, když se ukázal ve svých pravých barvách, zasáhlo mě to právě jako dýka vražená do srdce...

Tak kdy už mi přestane sypat sůl do ran?

Kam dál